Spoustu žen, které prošly mým koučinkem nebo chtěli pouze jídelníček na míru mají jedno společné a to je jejich vnímání sebe sama. Název tohoto příspěvku zní možná jednoduše a řeknete si, že je to zcela jasné, nicméně dovolte mi dnes k tomu napsat a vyjádřit pár řádků, abychom se mohly dostat do větší hloubky a třeba také najít cestu k lepšímu pocitu ze sebe.
Jedním z problémů je, že nemůžeme v jednu chvíli zaujmout jinou perspektivu a hodnocení reality jinak, než sami ze svých vlastních filtrů a přesvědčení, vzorců, které jsme se naučily například už v dětství, o kterých si myslíme, že jsou jasně dané.
Nebo snad můžeme? Říká se, že chceme-li poznat život z více úhlů pohledu, měly bychom být schopny ten úhel pohledu změnit. To ale nejde, pokud nejsme otevřené novým pohledům či názorům ostatních, které se mohou stát inspirací na naší cestě. To co se dozvíme, by však nemělo být dogmatem.
Samozřejmě, že každý názor, věta či pohled není směrodatný a nemusí o vás vypovídat vůbec nic, protože každý se opět díváme přes svá přesvědčení a filtry, které máme, nicméně pokud se dokážeme naladit dostatečně na své tělo, mysl a srdce, můžeme s jistotou určit, jak moc reálné je to, co o nás kdo říká, dokonce i my sami o sobě.
„Mnohokrát jsme uvnitř úplně někým jiným. Raději pro klid všech hrajeme role, které nám ale ve skutečnosti nesedí. Lžeme sobě a tím také druhým o tom, kým opravdu uvnitř jsme, trápíme se. Nebojte se ukázat a především najít to, kým jste doopravdy. Zkuste si jen na moment vzpomenout na to, jak jste se cítíly jako děti, kde nebylo žádné hodnocení a souzení toho, kým jste. A když přišlo od rodičů či prvních kamarádů, proč jste tam nechaly své pravé já?“
Často se názor na nás samotné mění ve chvílích, kdy se mění naše tělo nejvíce například v čase, kdy se měníme z dítěte na dospívající a ženy, taktéž po porodu nebo jednoduše tím, čím jsme starší. Je to ale opravdu směrodatný ukazatel? Je tělo a to, jak vypadáme opravdu tím, co nás dovede dovést ke štěstí? Nebo to, když nám někdo říká, že se to nepatří, nehodí, že bychom takovými být neměly? A kdo tedy určuje kým bychom měly být?
Například: „když budu vypadat lépe, bude si mě okolí více všímat, budou mě mít raději, budu šťastnější“. A opravdu to tak bude, až dojdu k té své pomyslné dokonalosti, nejen podle obrazu druhých, ale i sebe?
Řekla bych, že čím více se za dokonalostí honíme nebo ji po nás někdo vyžaduje, tím více se cítíme jako kus hadru, který není schopen se někam dostat, něčeho dosáhnout. Často se necháváme tolik pohltit představou o sobě samé, že přestáváme vidět to, co je opravdu důležité. Tím tady samozřejmě nechci tvrdit, že není důležité se o sebe starat, pouze, že by se to nemělo vymknout z našich rukou natolik, aby to, jak vypadáme, řídilo to, jak se cítíme.
Naučit se říkat NE okolí a okolnostem a naučit se ANO říkat sobě, vede k vyššímu sebevědomí, lásce a pravdě k sobě samé, taktéž i k druhým.
Štěstí vychází totiž z mnoha životních aspektů, které můžeme ovlivnit samy. Jedním z ukazatelů, které jsem za ty léta práce na sobě odhalila je, že se cítím spokojená s tím, co mám. Čím jste za své tělo a to, co v životě máte vděčnější, tím spokojenější se cítíte, to vyzařujete a měníte nejen své tělo, ale i své okolí, protože už si nenecháte ubližovat, cítíte se hodnotnými.
Vše na sebe dokonale navazuje. Pokud se jako matka po porodu budu cítit ohavná a tlustá, budu mít k sobě negativní postoj, tak se moje zlost bude šířit na vše v mém životě a nikdy nebudu spokojená s tím, co mám, vše se odrazí nejen na tom, že to budu například zajídat („protože proč bych měla jíst zdravě, když je to k ničemu a nefunguje to hned, nebo si to vyliju na partnerovi, protože nikdy neprožívá to, co já, ten má život uplně jednoduchý, vše mu nachystám pod nos…)“
No a tento přístup, tím, že sebe sama vnímáme negativně, přináší do našeho života více a více negativity. Pokud to tedy otočíme a zkusíme zpětný chod, začneme se učit vnímat na sobě to dobré, přínosné a krásné, ano i to bříško po porodu nebo těch pár kileček navíc, najednou se nám začnou ukzovat možné cesty k tomu, jak bychom mohly tomu svému tělu, které přivedlo na svět jeden či více životů, přivést větší radost. Přeci jen, tolik toho už zvládlo, tolik bolesti už si prožilo, stejně tak mysl i srdce se cítí zraněné. Jak jim tedy z té reality, ve které jsem teď udělat lepší realitu?
Za ty roky praxe zjišťuji, že právě přístup k sobě samé je klíčem a zároveň dveřmi ke každé změně, pokud se však nezměníme my, nezměníme svůj postoj a úhel pohledu, nepohneme se z místa. Takže ať už jste kdekoliv a cítíte se jakkoliv, zkuste na sobě každý den najít něco hezkého a taky pro sebe něco pěkného udělat.
Mája.